Bydlení věc politická

Většinová společnost očekává, že stát či místní samosprávy jim v obtížných životních situacích nabídnou pomocnou ruku. Možná to platí v případě nezaměstnanosti či zdravotních obtíží, rozhodně se to však netýká bydlení. V tomto případě i přes nejrůznější mediální proklamace platí, že se každý musí se svým osudem poprat sám.

Systémové řešení pouze na papíře

Vrací se to prakticky s železnou pravidelností. Jakmile se objeví někde zpráva o šestimístných cifrách za metr čtvereční v novostavbě, nezvladatelné výši nájmu pro nízkopříjmové skupiny či akutním nedostatku bytů na českém rezidenčním bytu, je prakticky okamžitě následována pohoršením ze strany politické reprezentace spolu s proklamací o urgentnosti řešení dané situace. Roky však utíkají a žádná zásadní změna se neodehrála.

Zákon o sociálním bydlení, který by stanovil povinnost obcí zřídit vlastní bytový fond a pravidla pro jeho užívání ani nedorazil do sněmovny. Novela stavebního zákona, která má zásadně zjednodušit celé povolovací řízení, je neustále napadána nejrůznějšími lobbystickými skupinami, takže její podoba je ve hvězdách. Zákon o liniových stavbách umožňující efektivní výstavbu klíčové infrastruktury, zejména té dopravní, je prioritou každé vlády již dvě dekády, přesto se o něm reálně aktuálně ani nejedná.

Dílčí řešení v podobě státních půjček pro mladé rodiny vyznívá po roce působnosti mírně řečeno rozporuplně. Jejich spuštění předcházela řádná mediální masáž, která vzbudila ve veřejnosti dojem, že tohle bude konečně řešení dlouhodobě nepříznivého vývoje bytové situace českých domácností. Ukázalo se však, že podmínky a především nabízené limity úvěrů činí celý program prakticky k ničemu. Již po roce se tak uvažuje o tom, že se parametry půjčování, které vypadají jako z jiného století, zásadně předělají. Navíc v situaci, kdy je zde poměrně funkční trh půjček na bydlení v ročním objemu přes 200 mld. Kč řešit problém přebujelé administrativy a nefunkční legislativy poskytováním dalších úvěrů ve výši sotva 1 mld. Kč, je takovéto „řešení“ prostě nesmyslné.

Osvědčená klasika

Jedinými opravdu efektivními nástroji, jež každá domácnost pozná na své peněžence, tak zůstávají daňové odpočty na úroky z úvěrů na bydlení a státní podpora na stavebním spoření. Limity daňových odpočtů se nejspíš v dohledných letech měnit nebudou. Na jejich plné využití ve výši 300 tis. Kč by bylo potřeba mít úvěr ve výši 10 mil. Kč, což se však stává pomalu pražským standardem. Co se státní podpory týká, je jen otázkou času, kdy se kvůli problémům s rozpočtovým schodkem, který se nejspíš objeví již v příštím roce, nedostane v rámci hledání domnělých úspor opět na přetřeš její smysl a využití. Je pravdou, že reálné využití státní podpory na výdaje související s bydlením je těžko doložitelné. Na stranu druhou právě tento produkt dokázal naučit statisíce českých domácností pravidelnému spoření a zrovna v segmentu půjček sloužících na rekonstrukce či koupi vybavení má nezastupitelnou roli.

Pokud si tak chce člověk v dnešní době pořídit vlastní domov, je nucen se spoléhat především sám na sebe. Čekat na to, že se skokově sníží ceny nemovitostí vlivem regulace či rozběhnutím masové výstavby je bohužel jen zbožným přáním. Tempo růstu cen na realitním trhu se pouze zpomaluje, výrazný pokles v současné situaci není reálný. Každý odložený rok tak znamená desítky či stovky tisíc ztráty, kterou zájemce o bydlení v případě zahálení přímo realizuje. Zde více než kde jinde bohužel platí známé rčení, že „čas jsou peníze“.

Autor: Vojtěch Hebnar

Zpět